Oslavy a příjemná atmosféra
Můj, bohužel, bývalý spolužák, slavil narozeniny v hospodě U Myslivce. Já si ten den jela pro peníze a a pak domů, trošku se na tu velkou událost připravit. Později jsem jela za Honzou a ten se po chvíli rozmýšlení rozhodl, že půjde na oslavu se mnou. Dojeli jsme na Anděl, kde jsme se potkali s Luckou, byla jsem moc ráda, protože jsme s Luckou nikdy na žádné oslavě nebyly. Lucka je skvělá, máme mnoho společného, celý rok jsme spolu seděly v lavici, vymýšlely kraviny a užívaly si zlatá školní léta. Dorazili jsme na oslavu, kde byl Láďa, náš oslavenec, te to můj milostný poradce, skvělý kamarád a úžasný herec. Tak jsem mu popřála a pozdravila se úplně se všemi co tam byli a že jich teda bylo. Byla jsem šťastná, protože tam byli lidi z mé třídy, bývalé, bývalí studenti naší školy(hehe), všelijací lidé ze školy, jako třeba výtvarníci a byl tam Honza a hlavně ta Lucka a dalších spousta lidí co jsem tam poznala. Všichni se neustále smáli a bavili se mezi sebou a já se cítila vážně spokojená a to už jen tím pozorováním. Chyběl mi tam, ale Vojta, můj bratranec, Honza neustále prohlašoval, že určitě nepřijde(jako Vojta). Jenže Vojta přijel i s kamarádem Pavlem. Donutila jsem všechny, aby ho řádně přivítali a byli k němu vlídní:-). Konečně jsem je tam měla všechny, Lucka mě zase rozesmívala a já se pak bavila už skoro jen s ní. Nakonec jsem, ale musela domů a tak jsem se rozloučila a Lucku pověřila, aby se mi tam o Vojtu postarala, Vojta zatím hrál šipky. Já se cestou ještě hrozně najedla v mekáči a na Andělu jsem potkala kamaráda Ondru. Domů jsem se dostala v pořádku, dokonce jsem byla natolik zodpovědná, že jsem si sundala naušnice a kalhoty a dokonce jsem si nařídila budík. Ráno jsem letěla do práce, kam jsem se docela těšila. Vlastně docela dost lidí poznávám v práci. Každý den i když jich tam už spoustu znám, tak pokáždé se seznámím s někým novým, díky bohu, že jich tam je tolik. Jsou tam na mě hrozně milí a hodní. Také jsem už s každým byla venku na cígu nebo se s ním jen tak bavila, snažím se každého poznat co nejvíc. Dnes jsem byla s Kubou, bohužel to hrozně schytal, protože po práci byl se mnou ještě dvě a půl hodiny venku, v zimě. A ještě byl natolik galantní, že se tvářil, že ho to baví :D a já povídala a povídala a on poslouchal a jestli opravdu poslouchal a jen se tak netvářil a já ho ještě nešokovala a neunavila svým mluvením natolik, že by chtěl utéct a nikdy v životě už by nepřišel do práce, tak bych si ho měla v tý práci více všímat, lidi co naslouchají, jsou fajn ;-). Bylo to fajn. Nedávno jsem byla ještě s Vojtou(zase ten bratranec)a jeho kamarády Honzou(ano pořád ten stejný)a Martinem(který s Vojtou procestoval Peru) a taky Aničkou(mou sestřenicí) posedávali kousek od Dejvické a měli se fajn. Ptala jsem se Martina na jeho dojmy z Peru a on mi jen odpověděl, že jediné dojmy jsou "tlustý hnusná ženská, pak nějaký hovna a jezero Titikaka(píše se to vůbec takhle?)". Martin je jistě zajímavý, celé to odpoledne bylo fajn, dlouho jsem se tolik nezasmála. Kluci potom odjeli a já zůstala s Ančnou a hrozně jsme se přejedly čokoládou. Večer jsem se měla sejít ještě s Vojtou, měl na Žižkově kreslení a tak jsem ho vyzvedla a ukázala mu hospodu U Knoflíků, kde jsem kdysi byla s Kóďou, Hasičem a jeho holkou Denisou, kteří bydleli hned vedle. Jednou jsem tam byla i s Koháčkem a vypila moc moc vína, ale to je jiný příběh. S Vojtou jsme prořešili snad vše až po úplné blbosti a můžu říct, že jsems i zase o dost jistější, že si s Vojtou vážně moc rozumíme, dříve jsem si to přála, protože jsem ho obdivovala a byl starší. Byl to tak krásný večer, mluvili jsme šíleně dlouho a hrozně nás to bavilo. Po odchodu z hospody nás napadlo, že so dáme takové večerní předsevzetí a půjdeme pěšky tak dlouho, dokud nenajdeme nějaký otevřený obchod, kde bychom se mohli pořádně najíst(po mluvení vyhládne;-)). Šli jsme docela daleko, přebíhali silnice a ztráceli se, povídali a smáli se. Svou potřebu jsme splnili v mekáči(nechodím tam tak často, tohle je náhoda), kde jsme potkali nějaké kamarády od Vojty. V jednom non-stopu jsme se ještě začokoládovali a Vojta jel domů. Občas se zamyslím, jestli tyhle moje zážitky někoho vůbec zajímají a pak si řeknu, že to možná alespoň trochu udělá radost těm o kterých tady píšu(díky bohu za vás, jinak bych slohově zakrněla:-)), mě by to teda radost udělalo:D. Dalším důvodem je, že se bohužel stane věc, která se stane nám všem a já se jí moc bojím a to je, že(přiznejme si a smiřme se;-), že zestárneme a všechno hezké zapomeneme. Já miluji svoje vzpomínky, zažila jsem toho hrozně moc a většina z těch věcí mi udělala celý den krásnějším a že těch krásných dnů bylo a je jich čím dál tím víc(a bude :-)). Jde o to, že, když to sem všechno napíšu, tak to tady prostě bude. Můžu si to přečíst až zapomenu a připomenout si to a vyprávět to všem a tím ten příběh zase oživit. A já jdu teď oživovat svůj život na jiné stránky.
...
(REWEREND, 21. 5. 2009 12:41)